4.10.1973 oznámily izraelské noviny, že plukovník Kaddáfí z Libye vysílal teroristické skupiny, aby prováděly teroristické akce  v Izraeli a Jordánsko. Rakouská vláda se po útoku dvou palestinsko-arabských ozbrojenců na vlak, dopravující sovětské židovské vystěhovalce z Moskvy do Vídně, rozhodla uzavřít uprchlický tábor v Schoenau, kde mnoho sovětských Židů čekalo na cestu do Izraele. Spojené národy odmítly převzít zodpovědnost za tento tábor. Palestinsko-arabští ozbrojenci zajali pět Židů a jednoho rakouského celního úředníka jako rukojmí. Když rakouská vláda vedená Brunem Kreiskym oznámila, že uzavírá tranzitní tábor, byli rukojmí propuštěni a teroristé zmizeli. Mnoho Izraelců bylo uraženo tím, v čem spatřovali zbabělý ústup před terorismem. Arabská liga zahájila celosvětovou kampaň, která měla zamezit dalším sovětským Židům emigrovat do Izraele. Pro Izrael byly tyto události provokující.

      Pátek 5. října roku 1973 večer, den půstu a modliteb. Většina Židů a mnozí Izraelci tráví tento večer a  větší část následujícího dne v synagogách. Když padl soumrak, v Izraeli panoval, tak, jako každý rok, podivný klid a hluboké ticho nejposvátnějšího dne židovského kalendáře. Ale dělo se něco, co tento klid narušovalo. V půl deváté ráno v sobotu 6. října dostal Rabin telefonicky pozvání na schůzku náčelníků generálního štábu s ministrem obrany na tři hodiny odpoledne. V půl třetí odpoledne izraelský rozhlas oznámil, že houkání sirén nebyl planý poplach a že každý musí odejít do krytu. V půl čtvrté oznámil rozhlas, že Egypt a Sýrie zaútočily. Byla vyhlášena částečná mobilizace. Nemyslitelné se stalo skutečností. Egypt a Sýrie začaly další válku proti Izraeli.

      Koordinované egyptské a syrské ozbrojené síly zaútočily na Izrael 6. října 1973 ve dvě hodiny odpoledne. V pátek 5. října žádala divize zajišťující izraelskou obranu podél Suezského zálivu o posily, ale stanovisko Vrchního velení v Tel Avivu dospělo k závěru, že se egyptské vojenské cvičení chýlí ke konci. Egyptský prudký útok byl proto rychlý a úspěšný. Ve 14 hodin přeletělo 240 egyptských vojenských letadel přes průplav a zaútočilo na izraelské pozice na Sinaji. V ten samý moment zahájilo 2000 egyptských děl silnou dělostřeleckou přípravu. Během první minuty palby spadlo na izraelské pozice 10 000 granátů. Přehradná palba trvala 53 minut. Poté na  8000 Egypťanů překročilo průplav. Většinou se vyhýbali izraelským opevněním a postupovali na východ. Padlo 208 Izraelců. Egypťany udivila úpornost izraelských obránců. Na východní straně průplavu stálo šestnáct izraelských pevnůstek. Jejich posádku tvořilo 436 vojáků, záložníků Jeruzalémské brigády, kteří vykonávali na Sinaji svou každoroční vojenskou službu. Skoro žádný z nich neměl bojové zkušenosti.   Zatímco Egypťané konsolidovali svá předmostí na východním břehu Suezského průplavu, zaútočili na severu Izraele Syřané na Golanské výšiny. Jeden z jejích prvních cílů   horu Hermon, izraelské radarové a výzvědné středisko, bránil pouze jeden důstojník a třináct mužů. Obrana střediska byla velmi zanedbána. Čtyři syrské vrtulníky s vojáky přistály na vrcholu hory Vojáci obsadili středisko a jeho citlivé zařízení. Současně  1400 syrských tanků postupovalo vpřed a  vytlačovalo izraelské obránce z Golanských výšin. Izraelské síly kladly houževnatý odpor nepřátelské přesile. Tak, jak se zkušení velitelé vraceli ke svým jednotkám po vyhlášení poplachu, odpor sílil. Izraelská armáda začala zatlačovat Syřany zpět. Syrským jednotkám se v průběhu následujících dvou týdnů bojů již nikdy nepodařilo dosáhnout pozic, na které se dostaly v prvních dvaceti čtyřech hodinách.

      Proti dvěma stům tisícům izraelských záložníků stálo 300 000 syrských a více než 850 000 egyptských vojáků. Izrael stál proti šestinásobné převaze. Přesto jak na Sinaji tak i  na Golanech začal protiútok.  K ránu 7. října zůstala z 290 izraelských  tanků  v  bojeschopném stavů třetina. Kupředu byly vyslány dvě speciální divize s úkolem zabránit Egypťanům v postupu do hloubi Sinaje. Jedné z nich velel generálmajor Ariel Šaron a druhé generálmajor Avraham Adan. V poledne 8. října obrněná brigáda, již velel plukovník Gabi Amir, zahájila tankový útok směrem k průplavu. Tento útok byl odražen několika stovkami egyptských pěšáků.

       8. října byly do bojů nasazeny čtyři pětiny izraelských obrněných jednotek. Toho dne všichni izraelští záložníci dorazili na frontu. Izraelské jednotky, které se marně snažily dosáhnout východního břehu průplavu, ale utrpěly  těžké ztráty.

  9. října byl odražen egyptský pokus dosáhnout Ra ´s Sudaru u Suezského zálivu. Egypt a Sýrie byly zásobovány moderními sovětskými zbraněmi.Generál Eleazar byl připraven pokračovat dál , hlouběji do Sýrie, ale Dajan váhal. Damašek byl pouze necelých padesát kilometrů na severovýchod. Dajan tvrdil, že kdyby se izraelské jednotky dostaly příliš blízko k Damašku, mohlo by to vtáhnout Sovětský svaz do války. Eleazar oponoval tím, že z bezpečnostních důvodů by Izrael měl postoupit asi dvacet kilometrů, k bodu,kde by mohl zřídit novou obranou linii, z níž by byl schopen odstřelovat Damašek svými děly, kdyby se Syřané pokusili obnovit ofenzívu. Golda Meyrová rozhodla o překročení linie příměří z roku 1967. ¨

      10. října promluvila Golda Meyrová k izraelskému národu v televizi. Kritizovala  sovětské dodávky zbraní do Sýrie a Egypta. Egypt a Sýrie díky nim měly ve zbraních převahu čtyři ku jedné. 11. října zaútočili Egypťané letecky na ropná zařízení v Suezském zálivu, která Izrael obsadil roku 1967. Ve Středozemním moři potopily izraelské válečné lodě dva syrské raketové čluny u syrského přístavu Lakázije. Izraelský útok z Golanských výšin do Sýrie byl zahájen ráno 11. října. Večer téhož dne  byla izraelská armáda deset kilometrů uvnitř Sýrie na silnici do Damašku.

      12. října Sověti dodali dalších 80 letadel Antovov převážející zbraně a střely. Na syrskou frontu dorazilo také 15 000 iráckých vojáků. 12. října předložili David Eleazar a Chajm Bar Lev ministru Dajanovi svůj plán na překročení Suezu. Dajan se postavil proti plánu. Spor byl předložen poradě několika členů vlády za předsednictví Goldy Meirové. Během této porady přišla rozvědná informace, že egyptské tanky a obrněná vozidla překračují průplav ze západu na východ a vytvářejí nebezpečí izraelským postavením. Izraelci museli odrazit nejdříve tento útok. Egyptské posily začaly přicházet na východní břeh průplavu 13. října a postupovaly vpřed s cílem zaútočit na izraelské pozice. V šest hodin ráno 14. října zahájily hlavní útok na průsmyky Mitla a Gidi a na východní stranu Suezského zálivu. Útok byl ale odražen. Průsmyky Mitla a Gidi zůstaly pod izraelskou kontrolou.

      Na severu pokračovaly izraelské jednotky po celý 13. říjen v postupu hlouběji do Sýrie. Jedna irácká brigáda byla rozdrcena a všech jejích 80 tanků bylo zničeno. Izraelské komando proniklo až do vzdálenosti 160 kilometrů na východ od Damašku na silnici Damašek-Bagdád, zničilo první tank druhé brigády. To vyvolalo okamžitý zmatek. Izraelské komando vyhodilo do povětří silniční most, po kterém měl zbytek brigády projet. SSSR přihlížel izraelskému postupu na Damašek se znepokojením. 11. října sovětský velvyslanec v USA Anatolij Dorin sdělil americkému ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi, že sovětské jednotky jsou již ve stavu pohotovosti k obraně Damašku. Alžířané se přesunuli na egyptskou frontu. Sovětské tanky byly dováženy z Jugoslávie do Alžíru. Na Golanských výšinách pokračovali Izraelci v postupu a jednotky pod vedením generálmajora Dana Lanera se dostaly do vzdálenosti necelých třiceti kilometrů od Damašku. Ráno 12. října vyjelo  proti nim prvních 50 z celkového počtu 300 iráckých tanků. Izraelci vyčkali, až se první tanky bojové sestavy přiblíží na necelých 300 metrů, a pak zahájili palbu. 17 tanků bylo vyřazeno a útok skončil.

      Během bojů na Golanech ukořistili Izraelci několik neporušených protitankových střel sovětské výroby Sagger. Následně 13. října dal prezident Bizon rozkaz k otevření leteckého mostu amerických vojenských dodávek do Izraele. Podle zpráv během týdne dodal SSSR nejméně 1000 tun zbraní a munice do Egypta a Sýrie. Přesto  byla egyptská ofenzíva na Suezském průplavu odražena a  více než 200 egyptských tanků bylo zničeno. Izraelským plánem bylo překročení Suezského průplavu. Kolem 21. hodiny měly izraelské jednotky značné ztráty. Některé izraelské prapory byly zredukovány na třetinu svých počtů.  Krvavá bitva o průplav se rozhořela kolem 22. hodiny. První izraelské jednotky překročily Suezský průplav až 16. října v 1.35 hodin. Během sedmi hodin pak dobily pětikilometrové předmostí. Sovětský svaz i nadále   intenzivně zásoboval Sýrii. Jen během 15. října přistálo více než sto sovětských zásobovacích  letadel.. Na Sinaji egyptský útok podporovaly sovětské zbraně a tanky nejmodernějšího typu. Ruské rakety země-vzduch SAM-6 rozmístěné podél západního břehu průplavu poskytly Egyptu ochranný deštník dosahující více než třicet kilometrů východním směrem na Sinaj.

     Ráno 16. října vyrazila skupina dvaceti tanků pod velením plukovníka Chaima Erece na západ od průplavu, aby vyhledala a zničila raketové základny. Na východ od průplavu se Egypťané bránili v pevnůstce nazývané Čínská farma. Tato byla dobyta až po dvou dnech intenzivních bojů. Ten den egyptský prezident Sadat odvolal egyptského vrchního velitele generála Šazlího z funkce a zároveň požádal sovětského ministerského předsedu Alexeje Kosygina, aby navrhl svolání Rady bezpečnosti OSN a usiloval o zastavení palby. Na východní straně průplavu zuřily prudké boje. Na západním břehu průplavu 16. října jednotka pod velením plukovníka Erece zničila dvě egyptské základny raket země-vzduch, dvacet egyptských tanků a dvanáct obrněných transportérů. Izraelci měli jen jednoho zraněného muže. Sovětský svaz sledoval se znepokojením tento neúspěch a destrukci obrovského množství výzbroje Ale stále  posílal výzbroj do Egypta a Sýrie. Tuto nesvatou alianci Arabů a SSSR neodsoudily ani Spojené národy ani Velká Británie.

      Toho večera promluvila Golda Meirová v Knesetu. Ocenila velkomyslnost Američanů, s níž poskytli dodávky vybavení v době, kdy byly nejpotřebnější a proklela pokrytectví Britů, s jakým zachovávali embargo na zbraně.  Na Golanských výšinách došlo 16. října ke dvěma tankovým bitvám. První se odehrála u Tel El-Malu, v oblasti, kde Iráčané před třemi dny utrpěli porážku. Tentokrát se jednalo o jordánské tanky britské výroby, které poté, kdy přišly na pomoc Sýrii, postupovaly proti jižnímu křídlu izraelského výběžku fronty směrem k Damašku. Hned na začátku střetu Izraelci zasáhli dvacet osm jordánských tanků a jordánská brigáda ustoupila. Potom o šest a půl kilometrů dál na východ postoupili zřejmě bez koordinaci s Jordánci kupředu Iráčané z Kfar Šamsu k Tel-Anteru, doufajíce, že prolomí izraelský výběžek fronty u Tel El-Alaliechu. Následovala další tanková bitva. Poté, co bylo zničeno 60 iráckých tanků, Iráčané ustoupili. Izraelský výběžek, který se držel již dva dny necelých třicet kilometrů od Damašku, zůstával netknutý. Izraelci v tomto výběžku utrpěli velké ztráty 17. října, když osm syrských tanků vybavených zařízením pro noční vidění, nejmodernější sovětskou technikou, zaútočilo na izraelské jednotky, které dobyly vesnici Um Butne, jež tvořila malý syrský klín v jižním křídle izraelského výběžku fronty. Syřané byli odraženi. Po celý 17. říjen neustávaly letecké dodávky do Sýrie a Egypta. Americké dodávky do Izraele byly rovněž nepřetržité. Ani jedna ze supervelmocí nevyslala vojáky, ale Henry Kissinger varoval Sovětský svaz, že pokud vyšle do oblasti svá vojska, učiní Spojené státy totéž.

      V Izraeli se ozývaly hlasy kritizující nedostatečnou připravenost v první den války. Mezitím se na Sinaji vzdali egyptští záškodníci, kteří se pokoušeli operovat za izraelskými liniemi. I poté, co si Izraelci na západním břehu vytvořili předmostí, na jeho východním břehu zůstávaly značné egyptské síly.Pro izraelskou armádu neexistoval ani rychlý postup, ani přímočará cesta k vítězství, jak tomu bylo v letech 1956 a 1967. Pouze značné izraelské úsilí umožňovalo zatlačit egyptské a syrské tanky do míst, odkud nebyly schopny prolomit izraelské linie. 19. října obsadili Izraelci Mazrát Beit Jan na Golanských výšinách. Linie izraelské fronty dosahovala až na okraji syrského města Sassa, ležícího přes 30 kilometrů od Damašku.

      Od začátku války 6. října Fatah každou noc útočil z libanonské hranice na Izrael. Nedošlo však k vážnějším škodám, ale Izraelci žijící ve městě Kirjat Šimona byli nuceni trávit noci v krytech. Libanonská vláda však zachovávala neutralitu. Egyptský prezident Sadat naléhal na Sovětský svaz, aby zprostředkoval dosažení příměří. 19. října se vrátil Alexej Kosygin z Egypta do Moskvy a snažil se přesvědčit Egypťany a Syřany, aby akceptovali příměří. Sovětský svaz nechtěl přihlížet k tomu, že Egypťané a Syřané budou zcela poraženi. USA se připojily k SSSR a vyzvaly obě válčící strany, aby ukončily nepřátelství. Po celý 20. říjen boje pokračovaly. Syrské letadlo, které se pokoušelo doletět do Haify a bombardovat tam rafinerie ropy, bylo sestřeleno. Na jižní frontě pokračovaly izraelské jednotky v postupu a upevňovaly své pozice na západní straně Suezského průplavu. Na Golanských výšinách se těžce bojovalo. Syrské, jordánské a irácké jednotky se pokoušely prorazit do izraelského průlomu z jihu. K těžkým bojům došlo u Tel Anteru a Tel El-Aliechu. Na konci bitvy bylo zničeno šedesát iráckých tanků a stovky iráckých pěšáků padlo.

      21. října přiletěl Henry Kissinger z Moskvy do Tel Avivu, kde přijal souhlas Goldy Meirové k zastavení palby. Tato Kissingerova intervence zachránila od zničení Třetí egyptskou armádu. To mnohé Izraelce rozzlobilo, ale Kissinger byl přesvědčen, že pokud by Třetí armáda padla, Sadat by se cítil pokořen a jeho čest by byla pošpiněna a bylo by  nepravděpodobné uzavřít někdy v budoucnu mír.

  22. října se Rada bezpečnosti sešla v New Yorku a chválila rezoluci, vyzývající k zastavení palby na „základě stavu linie fronty“ do dvanácti hodin, nejpozději do 18.52 večer. Vyzvala také k „zahájení vyjednávání“ mezi účastníky konfliktu a k „spravedlivému a trvalému míru“. Výzva k zastavení palby poskytla izraelským silám na západním břehu průplavu necelý jeden den, aby dokončily postup k městu Ismáílíja. Většina egyptských stanovišť země-vzduch byla vyřazena. 22. října v 18. 50 Izrael souhlasil se zastavením palby „do dvou minut“. Byl to poslední možný okamžik určený v rezoluci Rady bezpečnosti. Egypt také souhlasil, že dodrží rezoluci  Rady bezpečnosti. Syrská vláda „stále ještě tuto otázku posuzovala“. V jižním Libanonu prohlásil palestinský Fatuj, že bude „pokračovat v boji“. Ve 21.00 hodin však boje stále ještě neskončily.

     USA naléhaly na Izrael, aby zastavil palbu. Golda Meirová promluvila v Knesetu ve prospěch zastavení palby, což odsoudil Menachem Begin. 27. října ve dvě hodiny ráno schválil Kneset zastavení palby. Poté přijala Rada bezpečnosti v New Yorku druhou rezoluci o zastavení palby. Ve čtyři hodiny ráno navrhl Dajan Egypťanům, aby zastavení palby nabylo účinnosti za tři hodiny, v sedm hodin ráno. Egypťané souhlasili. V sedm hodin ráno 27. října Egypťané a Syřané přijali novou rezoluci o zastavení palby. Krátce na to zmobilizovali Egypťané své síly proti izraelským jednotkám na západ od Suezského průplavu. Toho rána odrazili Egypťané izraelský postup do centra města Suez a osmdesát izraelských vojáků padlo. Byla to poslední vážná operace této války. V Izraeli sílily hlasy, že pořád není příliš pozdě pokračovat ještě jeden den v boji a porazit Egypťany rozhodněji.

27. října ve 13.00 hodin zastavení palby nabylo účinnosti na všech frontách. Válka skončila. Ztráty byly na obou stranách těžké. Na Golanských výšinách padlo 3500 Syřanů a 722 Izraelců. Syřané na Golanech přišli o 1 150 tanků, Iráčané ztratili více než 100 tanků a Jordánci 50 tanků. Izrael přišel o 100 tanků. Izraelské ztráty na lidských životech na obou frontách Jomkipurské války na zemi i ve vzduchu dosáhly 2 522. Bylo to více než trojnásobek z šestidenní války.

  Použité materiály: http://sites.google.com/site/hlukesova/jomkipurska-valka