Před vznikem státu Izrael i krátce po jeho vzniku působilo na jeho území  několik více či méně tajných jednotek, které prováděly  špionážní operace na podporu vznikajícího mladého stáru.  Když 14.5.1948 vyhlásil Izrael nezávislost, byl okamžitě napaden okolními státy.  Začala válka za nezávislost. Aby byl sjednocen postup všech na vlastní pěst pracujících  špionážních skupin, Ben Gurion nařídil  13.12.1949 založit Institut pro ústřední koordinaci (institut – hebr. Mosad). Fakticky ale začal pracovat až po dalších dvou letech, během nichž probíhaly debaty , hádky a spory o pravomoci  mezi šéfy dosavadních jednotek, kterým se pochopitelně nelíbilo, že by napříště měli být podřízeni Mosadu. Název byl později změněn na Institut pro výzvědné a zvláštní operace. Kromě obvyklých úkolů jako je ochrana státu a jeho občanů  měla tato organizace ještě jeden – ochranu židů bez ohledu na to, kde žijí a jejich přistěhování do Izraele. Během prvních několika let existence Izraele dostaly tajné služby definitivní podobu. Sestávaly z pěti organizací: Mosadu, Šabaku(Šin-bet), Amanu, zvláštního oddělení policie a technického oddělení ministerstva zahraničí.  

Jednoho dne v létě 1971 zuřila ve Středozemním moři prudká bouře a břehy Gazy bičovaly vysoké vlny. Arabští rybáři, kteří měli strach na moře vyplout,sledovali, jak u břehu přistává chatrný člun. Vzápětí z něj vyskočilo několik Palestinců v mokrých šatech, s promáčenými kúfíjami na hlavě a začalo se brodit ke břehu. Zjevně byli velmi unaveni, ale neměli čas si odpočinout. Šlo jim o život. Na moři se totiž záhy vynořil izraelský torpédový člun s po zuby ozbrojenými vojáky. Ti se okamžitě vrhli do mělké pobřežní vody a začali na prchající Palestince střílet.Chlapci,kteří si hráli v písku ,ukázali Palestincům cestu do blízkého sadu. Izraelští vojáci brzy ztratili stopu, ale nepřestávali prohledávat okolí.

Pozdě v noci s k Palestincům, kteří se skrývali ve vzdáleném koutě sadu připlížil místní mladík s kalašnikovem v ruce. „Bratři, kdo jste?“ zeptal se jich.

„Členové Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Z uprchlického tábora Súr v Libanonu“ odpověděl jeden z nich.

„Marhaba,vítejte“,odpověděl mladík. 

 „Znáš našeho velitele Abú Sajfa? Poslal nás sem, abychom se setkali s veliteli Lidové fronty v Bejt Lahíji(baště teroristů na jihu Gazy). Máme zbraně i peníze a chceme se zdejšími bojovníky své akce koordinovat.   

„Počkejte tu“ odpověděl mladík.

Příští ráno několik ozbrojených teroristů vzalo nově příchozí  do jednoho z domů v  uprchlickém táboř Džabilijá. Brzy na to dorazili i velitelé Lidové fronty s nimiž se chtěli sejít a srdečně Libanonské bratry pozdravili.

„Můžeme začít?.Jsou zde všichni?“ zeptal se muž v červené kúfije, který zjevně Libanonce vedl.Když se mu dostalo souhlasu, pozvedl ruku a podíval se na hodinky. Na tento signál vytáhli „libanonští poslové“ zbraně a všechny teroristy z tábora Bejt Lahíji postříleli. Vzápětí proběhli uličkami Gazy a rychle se dostali na izraelské území.

Téhože večera mohl kapitán Meir Dagan, velitel protiteroristické jednotky izraelských obranných sil ohlásit generálu Arielu Šaronovi, že operace Chameleon skončila úspěšně.

Meiru Daganovi bylo tehdy 26 let.  Ve státních službách pracoval  až do r. 1995, kdy v hodnosti generálmajora z armády odešel. V r. 2002 se ale na žádost starého známého – teď už ministerského předsedy Ariela Šarona-  stal šéfem Mosadu.

23.7.2011 v 16.30 v ulici Baní Hášem v Teheránu dva motocyklisté zastřelili muže,který se právě chystal vejít do domu a okamžitě zmizeli. Později bylo zjištěno, že zastřelený byl íránský profesor fyziky a vedoucí jaderného programu a řídil vývoj elektronických zařízení potřebných pro aktivaci jaderných hlavic.

29.11.2010 v 07.45 projížděl vědecký ředitel jaderného programu severní částí Teheránu.Za jeho vůz se náhle zařadil motocyklista s helmou na hlavě.  Než předjel, připevnil něco k zadnímu okénku. Po chvilce auto vybuchlo a fyzik zemřel.

12.1.2010 , Teherán, Šaríatího ulice. Profesor Alí – Mohammadí, kvantový fyzik,poradce jaderného programu,člen revolučních gard, odjížděl  do laboratoře. Když odemkl auto, celou čtvrtí otřásla mohutná exploze.Profesora roztrhala nálož ukrytá v motocyklu,parkujícím vedle jeho vozu.

Leden 2007 -  profesor Ardešír Hosejnpúr zemřel ve svém domě. Údajně na následky ozáření radioaktivní látkou. Íránská vláda však tuto informaci popřela s tím, že se profesor udusil kouřem. Profesor pracoval v utajovaném zařízení na výrobu uranového plynu.

Leden 2006 – v severozápadním Íránu se zřítilo letadlo, všichni na palubě zahynuli.Mezi jinými vysocí důstojníci revolučních gard včetně jejich velitele.

Měsíc předtím narazilo do činžáku v Teheránu vojenské dopravní letadlo. Zahynulo mnoho vysokých příslušníků revolučních gard a prorežimních novinářů.

V listopadu téhož roku se při startu zřítilo letadlo s šestadvaceti příslušníky revolučních gard.

V únoru 2005 vybuchlo jaderné zařízení fy. Daelim, po zásahu balistickou střelou vzduch – země a vybuchl plynovod vedoucí do búšehrského reaktoru, který postavili Rusové. Dále bylo poškozeno vojenské zařízení, kde vědci vyráběli roznětky potřebné ke spušťění řetězové reakce v jaderné náloži.

V dubnu 2006  se shromáždilo v podzemní továrně ,kde bylo instalováno tisíce centrifug na čištění uranu,mnoho vědců a účastníků  Íránského jaderného programu. Čekali na okamžik, až se rozběhne nová kaskáda centrifug. Když vedoucí programu stiskl tlačítko,zařízení vybuchlo  a kaskáda byla zničena. Později bylo zjištěno, že neznámé osoby instalovali do zařízení vadné součástky.

24.7.2009, dva dny po vyplutí přepadlo loď Arctic Sea, pod Maltskou vlajkou,ale s ruskou posádkou, osm pirátů.Loď vezla náklad dříví z Finska do Alžírska. Až za měsíc ruské úřady zveřejnily zprávu, že loď přepadlo ruské komando. Prosákly informace, že Mosad varoval Rusy, že loď veze náklad uranu, který  prodal bývalý ruský důstojník íráncům.

V roce 2010  íránský jaderný program dostal největší ránu. Zřejmě proto, že Dagan provedl svůj největší kousek. Tisíce počítačů kontrolujících íránský jaderný program napadl záhadný virus Stuxnet. Po zamoření počítačů ovládajících centrifugy, způsobil naprostý chaos. Pozorovatelé mluvili o tom, že podobný útok si mohou dovolit jen USA nebo Izrael.

V době, kdy se Dagan stal šéfem, předpokládali odborníci, že Írán setrojí jadernou bombu do r. 2005.Když po osmi letech odcházel z funkce, oznámil, že tento termín je posunut min. do r. 2015.

Koncem roku 1954 přišel náhle do ústředí Mosadu v Tel Avivu telegram. Agent z egyptské rezidentury sděloval:“Je tady izraelský důstojník jménem Alexander Ivor a pokouší se prodat egyptskému vojenskému atašé informace vojenského charakteru“. Následující  byl ještě horší. Sděloval, že již byly prodány plány velké izraelské vojenské základny . Za několik dní potom třetí sděloval, že izraelský vojenský důstojník zřejmě odlétá do Káhiry. V Mosadu vypukl poplach. Bylo zjištěno, že se skutečně jedná o občana izraele a kapitána armády, který navíc disponuje  platnými doklady na jméno Avner Israel . Operační tým vyrazil s pokynem  za každou cenu zabránit   nástupu do letadla. Součástí pokynu byl i pokyn dotyčného zastřelit, pokud by ostatní prostředky selhaly. Plán však selhal, protože Israel alias Ivor na letiště nedorazil. Aby toho nebylo dost, začal bez cíle cestovat po Evropě. Curych, Ženeva, Janov, Paříž, Vídeň. Při další cestě do Paříže se Israel seznámil s hezkou dívkou. Když spolu jeli taxíkem z letiště, čekali na jeho novou známou dva pánové. Pokračovali tedy ve čtyřech. Náhle řidič prudce zabrzdil. Ze tmy se vynořilo několik lidí, kteří se vrhli k autu. Vzápětí za ním zastavilo ještě jedno vozidlo. Israel začal křičet cosi o přepadení, ale náhle mu někdo přitiskl na obličej hadr  nasáklý chloroformem a on ztratil vědomí. Agenti ho odvezli do konspiračního bytu a po výslechu dostali pokyn k jeho převozu do Izraele k soudu. Cestou byl při každém mezipřistání pod další a další dávkou sedativ. Po startu z Athén upadl zajatec do komatu a zemřel. Agenti potom po přistání v Izraeli znovu vzlétli a daleko od pobřeží pak vyhodili mrtvolu do moře. Do tisku byla vypuštěna historka o tom, že kapitán Israel uprchl z vlasti kvůli dluhům.   

Jaro 1956,Polsko. Redaktor Polské tiskové agentury Wiktor Grajevski,obdivovatel komunistických ideí a Stalina si vypůjčil od Lucii,sekretářky gen. tajemníka polské komunistické strany, složku s Chruščovovým projevem. Generální tajemník KSSS Nikita Chruščov přednesl tento projev na XX.sjezdu strany, před rokem. V tomto hluboce utajeném projevu přednesl popis Stalinových zločinů, který trval 4 hodiny. Vrcholila studená válka a západní tajné služby vyvíjely veliký tlak na získání textu tohoto projevu. Jeho odhalení by zřejmě otřáslo vírou komunistů v Rusku i mimo ně a mohlo přivodit pád Sovětského impéria. Z toho důvodu jej  KSSS držela v tajnosti a nikdo pořádně nevěděl co konkrétně obsahuje . Když si Grajewski přečetl o vražách milionů lidí,přesídlování etnických menšin a čistkách a následných popravách mezi komunisty, ztratil poslední iluze. Hned si také uvědomil, že může komunistickým blokem řádně otřást. Složku s projevem neprodleně  zanesl na izraelské vyslanectví. Zde si ji na hodinu půjčili, ofotografovali, vrátili ji Wiktorovi a on ji odnesl zpět na sekretariát KS. Dokument se obraten dostal do ústředí Mosadu, kde poznali, že díky němu mohou upevnit vztahy se CIA. Nastala doba výměny informací a CIA jako styčného důstojníka ustavila velitele kontrarozvědky Jamese Jesuse Angletona(později odhaleného zrádce). Silné a špičkově vybavené špionážní služby USA, Británie, Francie nechápaly, jak mohla nová a maličká služba jako Mosad získat tak citlivý dokument a zpočátku jej pokládaly za podvrh. Grajewski posléze emigroval do Izraele. Pár dní po té byl náhodně kontaktován agentem KGB. Grajewski neprodleně informoval Mosad , kde samozřejmě všichni byli nadšeni. Wiktor se nechal „zverbovat“ a zahájil činnost jako dvojitý agent. KGB byla nadšena, že má agenta na izraelských nejvyšších místech. Využívala jeho informace až do r. 1967, kdy mu byl udělen Leninův řád za věrné služby. Wiktor však dekorování v Moskvě odmítl a raději zůstal v Izraeli. Později říkal, že není hrdina a nic výjimečného neudělal.

Na podzim r. 1957 dostal Iser Harel   zprávu od vrchního státního zástupce Hesenska, Fritze Bauera. Ten byl znám jako pronásledovatel nacistických zločinců. Do Frankfurtu vyjel agent Mosadu a po příjezdu hlásil, že dle dodaných informací se plukovník SS Adolf Eichman n skrývá v Argentině. Mosad spustil pátrání a prověřoval získané informace. Díky nedůslednosti však pátrání bylo záhy zastaveno s tím, že zdroj není spolehlivý.

 Za půldruhého roku přijel doktor Bauer sám do Izraele a vyhledal svého kolegu vrchního státního zástupce, kterému si stěžoval, že Mosad divně nakládá s informacemi o pobytu nejhledanějšího nacistického zločince. Přivezl ale i dalšíinformaci – má se skrývat pod jménem Ricardo Klement. Harel si okamžitě uvědomil, že jeho agenti pátrali po člověku jménem Schmidt, jak zněla původní informace a případ se rozjel znovu. Eichmann byl brzy identifikován v Garibaldiho ulici, Buenos Aires Do města okamžitě dorazil přípravný tým Mosadu, jehož jádro tvořila operační jednotka Šabaku. Jedním z členů byl i sám Harel, který chtěl mít přehled o situaci pro případ průšvihu. 20.5 slavila Agentina výročí nezávislosti, pozvané byly  delegace z celého světa. Izraelská dostala k dispozici letoun Bristol Britania, patřící El Al. Kapitán byl informován, že si sebou má vzít pořádného mechanika, pro případ odletu bez pomoci pozemního personálu.  Plán zněl unést Eichmanna 10.5. a 12.5. ho letecky dopravit do Izraele. V programu delegace ale na poslední chvíli došlo ke změně.Přílet byl odložen na 19.5. Agenti se však rozhodli držet původního plánu. Ve 20.05 byl Eichmann naložen do jednoho ze dvou vozidel čekajících v Garibaldiho ulici a odvezen do bezpečného bytu, v němž se agenti připravovali na akci. Zde byl identifikován, přiznal svoji totožnost a dokonce zarecitoval agentům hebrejsky několik veršů z Bible. Nastala hrozná doba čekání na odlet. Všichni se schovávali dlouhých 10 dní. Pro případ objevení úkrytu  policií měli agenti rozkaz připoutat se k Eichmannovi a zahodit klíčky.  18.5. 1960 vzlétlo letedlo s delegací z letiště Lod. Na palubě byl i Jehuda Karmel, budoucí dvojník A.Eichmanna.Plán znět, že přiletí do Argentiny jako člen posádky El Al a v jeho uniformě a s jeho doklady pak nastoupí Eichmann. Pro případ nezdaru měl harel náhradní plán. Jeden místní člen kibucu byl požádán, aby šel do nemocnice jako po dopravní nehodě a předstíral otřes mozku. 19.5. měl na reverz z nemocnice odejít a tak případně by Eichmann byl do letadla naložen na nosítkách. Po příletu letadla  bylo dohodnuto že Eichmann nastoupí jako člen posádky. Agenti ho umyli, oholili, oblékli do uniformy  a lehce omámili, aby mluvil, chodil,viděla slyšel, ale nedokázal mluvit a nechápal, co se děje. Celou cestu na letiště tak spokojeně podřimoval. Agenti ho doprovodili až do letadla a protože se báli kontroly imigračními úředníky, sedli si kolem něj a předstírali, že všichni spí. Ve 23.45 nastoupili další členové týmu a ve 24.00 mezi 20. a 21.květnem letoun vzlétl.  Po příletu do Izraele  vypukla sháňka po někom, kdo Eichmanna viděl v době jeho „karéry“ u SS.  Byli nalezeni dva pamětníci, kteří s ním krátce pobyli v jeho cele a pozitivně ho identifikovali. Soud s A.Eichmannem začal v Jeruzalémě 11.4.1961. Pro obžalobu svědčilo 100 lidí,kteří přežili holokaust. 15. 12. byl odsouzek k smrti a  31.5.1962 popraven oběšením. 1.6.1962 před úsvitem byl jeho popel rozprášen do moře.

V době, kdy agenti  i  s Eichmannem čekali na převoz do Izraele, zjistili při souběžné operaci pravděpodobné bydliště Mengeleho. Když ale chtěli informaci ověřit, dozvěděli se od sousedů, že Mengele i s rodinou odjel na návštěvu . Jednali o tom, zda počkat s převozem Eichmanna, dopadnout i Mengeleho a přivézt do Izraele oba najednou. Nakonec však padlo rozhodnutí, že lepší je vrabec v hrsti , než riskovat zvýšené nebezpečí odhalení při přepravě dvou osob.  S Echmannem tak odletěla jen část týmu, zbytek se chystal na únos Mengeleho. Bohužel však hned druhý den ráno informace o dopadení A.Eichmanna byla na titulcích všech novin. Mengele tak zjistil, že je v maléru a neprodleně se odstěhoval do Paraguaye , kde v roce 1979 zemřel.   

 V roce 1956 se do Izraele přistěhovala rodina Štarkesů. Štarkesové pocházeli ze SSSR, posléze žili v Polsku a na Ukrajině. Dědeček, Nachman Štarkes patřil k ultraortodoxním židům. Byl to „svéráz“, kterého nezlomila NKVD ani pracovní tábory na Sibiři. Jeho dcera Ida přivedla na svět chlapce,Josele Šumachera.  Chlapce dala na čas na výchovu k děděčkovi. Ten ale pojal podezření, že se mladí chtějí vrátit zpět do Ruska a rozhodl se , že malého Joseleho  nepustí. Chlapec „zmizel“. Nepomohl pláč ani hrozby.  Mladí Šumacherovi v r. 1960 podali na Nachmana žalobu k rabínskému soudu. Bezvýsledně. Následovalo trestní oznámení u policie a zatčení Nachmana. Bezvýsledně. Stařík nepromluvil. Malý chlapec se ztratil v síti ortoxních židovských komunit a nikdo nevěděl, kde je. V Izraeli se společnost rozdělila na dva tábory.  Ortodoxní židé byli napadáni, lidé si dělali z policie legraci, hrozila občanská válka. Tehdy věc byla předána Mosadu.  Agenti se rozjeli do celého světa a snažili se proniknout  do ješiv a komunit, aby získali poznatky  , kde by chlapce mohli ukrývat.   Bezvýsledně.  Potom najednou  přišla zpráva o skupině hluboce věřících obchodníků s diamanty, kteří za války působili jako protinacistická síť a zachraňovali židy před gestapem.  Po válce pak získané zkušenosti využili pro obchod po celém světě. Ti vyprávěli agentům příběh o Francouzce,která za války pracovala v odboji, pomáhala jim a po válce  přijala judaismus a stala se z ní ortodoxní židovka.  Byla vynalézavá, odvážná, uměla za sebou zametat stopy, měnit totožnost, využívat osobní kouzlo a krásu jako zbraň.  Padlo rozhodnutí, agenti opustili všechny ostatní stopy a začali prověřovat tuto ženu. Zjistili jméno – Madeleine Ferrailleová. Nemohli ji však najít.  Od imigračních úředníků se však dozvěděli, že v minulých letech navštívila dvakrát Izrael a naposled odjížděla s holčičkou, kterou měla v pase zapsanou jako dceru.  Mašinérie serozjela na plné obrátky.  Nakonec agenti našli inzerát, kde Madeleine nabízele k prodeji dům. Vydávali se za kupce, vylákali ji na schůzku a tam jí sdělili, že je v rukch izraelských tajných služeb. Současně byl v Izraeli zatčen i její syn Ariel. Po Joselem však ani stopa.   Ani Madeleine, ani Ariel nepromluvili.  Po mnoha výsleších se podařilo zlomit Ariela. Vypověděl, co už agenti věděli. Jeho matka propašovala chlapce z Izraele, v převlečení za holčičku a odvezla ho do Švýcarska. Víc ale nevěděl. Opět slepá ulička. Nakonec sám ředitel Mosadu Harel se představil Madeleine svým pravým jménem a vysvětlil jí, že společnost v Izraeli je v rozkladu a může snadno dojít ke krveprolití, pokud Joseleho nenajdou.  Madeleine se nakonec zlomila, a přiznala, že chlapec žije v USA , v Brooklynu. Nastala rozsáhlá výměna telegramů a informací mezi  Izraelem a USA. FBI ale odmítala zasáhnout, dokud nebude na 100% jisté, že se  skutečně jedná o správného chlapce.  Harel ztratil trpělivost. Zvedl telefon a zavolal Robertu Kennedymu, ministru zpravedlnosti.  Ten rozhýbal FBI a chlapec byl odvezen na bezpečné místo. Byl to Josele. Celý Izrael oslavoval Mosad a hlavně ředitele Harela.Ten ale nezahálel a nabídl práci Madeleine, chtěl využít jejích schopností. Ta však zmizela  mezi ortodoxními židy a nikdo už o ní nikdy neslyšel.

Jméno  Otto Skorzeny je vám nejspíš známé. Důstojník SS, velitel zřejmě vůbec první funkční „jednotky zvláštního nasazení „, osvoboditel Benita Mussoliniho, oblíbenec Hitlera, člověk, který se v bitvě v Ardenách  zasadil o zmatek a chaos v řadách spojeneckých vojsk, když převlékl sebe a dvacítku podobných výtečníků za americké vojáky a společně pronikli  přes frontofou linii. Po válce, zproštěn všech obinění se usadil ve Španělsku a živil se jako obchodník.  V srpnu 1963 mu do kanceláře nakráčeli dva muži. „ Jsme z izraelské tajné služby a potřebujeme vaši pomoc“,prohlásili a potom vysvětlili bývalému plukovníkovi SS, proč si ho žádá židovský stát.  

V červenci 1962 provedl totiž Egypt raketové zkoušky a všichni politici a zástupci tajných služeb se tak dozvěděli, že může ohrozit jakýkoli cíl v okruhu 560 kilometrů.  Mosad aktivoval veškeré spící agenty a informátory, které v Egyptě měl a mimo jiné zjistil, že rakety stavějí v Egyptě Němečtí vědci. Převážně odborníci na tryskové letouny a raketové pohony. Spolupracovníci a následníci Wernhera von Brauna. Dále bylo zjištěno, že  se chystá výroba cca 900 raket a izraelci se domnívali, že tyto nejsou určeny pro nesení pouze konvenčních hlavic. Měli obavu, že se chystá zničení  státu Izrael. Německá vláda však mezitím s Izraelem navázala spolupráci a poskytovala mu peníze i technologie určené ke kultivaci pouští, jakoý i zbraně a vojenskou technologii jako tichou omluvu za holokaust. Mosad však zahájil kroky , aby činnost německých odbornáíků v Egyptě zastavil. Z kanceláří jedné firmy v Mnichově, podílející se na dodávkách pro rakety , byl unesen její ředitel, kterého už nikdy nikdo nespatřil  . Do kanceláří jiné firmy došel dois, který při otevření explodoval a těžce zranil sekretářku.  Následující den potom další balík, který zabil pět lidí. A docházeli další balíčky, některé vybuchly, jiné byly zneškodněny. Následovaly anonymní telefonáty přímo německým vědcům a jejich rodinám. Mosad rovněž pronikl do diplomatické pošty,kterou byly doručovány dopisy německým vědcům. Kromě jiných informací, zde agenti padli na jméno Otto Joklik. Měl to být rakouský vědec zabývající se výzkumem radiace. Mosad na něj uspořádal hon.  Brzy na to se ale Joklik sám přihlásil na jednom izraelském velvyslanectví. Měl strach  a chtěl si zachránit život. Byl neprodleně převezen do Izraele, vyslechnut a vrácen zpět, ale už jako  dvojitý agent.  Dodával Mosadu informace o nákupu radioaktivního materiálu ale později byl spolu s jedním agentem zatčen ve Švýcarsku. Při následném soudu  si soudce  všiml, že v soudní síni sedí ozbrojený člověk. Ten vysvětlil, že je H.Mann,  bezpečnostní agent,  přidělený na ochranu německých vědců.  Mosad se mu okamžitě pověsil na paty, protože měl v soudní síni informátora. Přes kartotéku lovce nacistů, Simona Wiesenthala  dostali agenti Mannův spis a zjistili, že to byl důstojník SS sloužící pod Ottou Skorzenym.  Tak se agenti Mosadu ocitli ve Skorzenyho kanceláři a požadovali informace o činnosti německých vědců v Egyptě.  Skorzeny posléze souhlasil, výměnou za záruku, že po něm Mosad nikdy budoucnu nepůjde. Během následujících měsíců potom dodal podrobné informace o jménech, adresách a práci většiny vědců, kteří v programu pracovali. Do věci se potom zapojili politici a německá vláda přesvědčila většinu vědců, aby práce pro Egypt zanechali. Práce na raketách tak nebyly nikdy dokončeny.   

(Na stránce se dále pracuje...)

.

Použité materiály:

Michael Bar Zohar/Nisim Mišal, MOSAD, Euromedia Group k.s, 2013   

Ian Black/Benny Morris, Mossad, Izraelské tajné války, Jota s.r.o.,2011